V tomto příspěvku se s vámi podělím o mé úvahy nad tím, proč při práci v terénu stále častěji vídám jen tyto tři konkrétní druhy živočichů – srnky, straky a slimáky. Jejich výskyt je totiž úzce spojený s tím, v jaké kondici se konkrétní území nachází. A vyšší výskyt právě těchto druhů živočichů bohužel nevěstí nic dobrého…

Když se řekne špatný stav přírody a krajiny, tak si spousta lidí myslí, že se týká nějakých industriálních ploch nebo budov, ale tak to bohužel vůbec není. V nejhorším stavu v rámci naší české krajiny je zemědělská půda, tedy ta obyčejná zemědělská krajina, která je všude kolem nás. Tím, že naše krajina není pestrá a zdravá, tak se hodně často stává, že v ní nežijí takové druhy, které by tam přirozeně mohly žít.

Rostliny a živočichové prozradí kondici krajiny

Při svých terénních průzkumech na první pohled poznám podle druhů, které se v lokalitě vyskytují, v jaké je krajina kondici. Zdraví krajiny jako takové je totiž úzce provázáno s druhy, které v ní žijí. Pokud toto neprozradí rostliny, tak to stoprocentně prozradí živočichové, voda nebo některý z dalších ukazatelů. Mým úkolem, tedy úkolem krajinného ekologa, je dávat všechny tyto indikátory dohromady a starat se o to, aby krajina fungovala optimálně.

Při práci v terénu jsem si všimla jedné zajímavé věci. I když je dané území v šílené kondici, například pole je plné chemie, chybí zeleň a je tam jen udusaná hutná půda, která je bez života, vždy se tam najde tato silná trojka druhů – tedy straky, srnky a slimáci. Tito živočichové jsou natolik odolní, že se v krajině budou vyskytovat za každé situace, i když nastane apokalypsa.

Srnky, straky a slimáci vydrží vše

Spousta lidí má představu, že když se budeme špatně starat o přírodu, přestanou v ní žít živočichové a nebude v ní žádný život. Ale to je velký omyl. Známkou toho, že příroda není tzv. v kondici, je to, že jí chybí biodiverzita, což je počet druhů na jednotku plochy. Nejde o absolutní počet, ale o různost druhů… tedy není dobře, když na určitém místě žije například tři sta stejných zvířat, ale naopak je žádoucí, aby se těchto tři sta kusů zvěře skládalo z různých druhů, například motýlů, netopýrů, brouků, ptáků apod. A asi všichni cítíme, že takováto plocha by reprezentovala zdravou krajinu, kde by fungoval ekosystém tak, jak má.

A právě v těch nezdravých oblastech se vyskytuje ve velkém ona trojice, kterou zmiňuji hned na začátku dnešního příspěvku… tedy srnky, straky a slimáci. Nelze říct, že je v krajině úplně nechceme, protože každý druh má v krajině svoji konkrétní funkci. Na druhou stranu ale právě tyto tři druhy mají velice širokou ekologickou valenci, což znamená, že mají obrovskou toleranci k různým změnám a výkyvům, jako je teplo, sucho, chlad, povodně, nedostatek vody nebo jídla. Tato trojice reprezentuje skupinu odolných druhů zvířat, které si snadno dokážou s čímkoli poradit. A protože jsou tyto tři druhy viditelné stále častěji, znamená to, že ostatní druhy, které mají velmi úzkou ekologickou valenci, se nedokážou přizpůsobit měnícímu se prostředí. Buď se přesunou do jiné lokality, anebo se kvůli permanentnímu stresu přestanou rozmnožovat a počet jedinců daného druhu se postupně začne snižovat.

Tak třeba srnky. Dříve, například v době mého dětství, patřilo pozorování srnky ke vzácným úkazům. Dnes je zcela běžné, že srnku potkáte dokonce i na travnaté ploše na sídlišti mezi bytovými domy. O slimácích se asi není třeba rozepisovat, ty nelze nevidět. A straka? To je extrémně chytrý pták s vysokou inteligencí a velice širokou ekologickou valencí. Velmi často profituje z existence jiných ptáků, občas se živí mláďaty malých pěvců, ale hlavně dokáže profitovat z přítomnosti člověka, z naší každodenní činnosti, se kterou se straky naučily souznít. 

Na příkladu těchto tří druhů chci tedy ukázat to, jak se sama příroda dokáže přizpůsobit. Problém je v tom, že to chybějící místo rychle osídlí druhy, které v ní asi úplně nechceme. Radost z pozorování slimáků má asi málokdo…. 

Klíčem ke zdravé krajině je různost

Existuje spousta možností, jak zabránit podporování pouze určitých druhů. Příroda a krajina totiž fungují nejlépe tam, kde je různorodost, tedy diverzita. A není to jen o diverzitě druhů, ale v krajinné ekologii je hodně zajímavá i diverzita ploch, tedy snaha vytvořit na jedné velké ploše spoustu malých plošek tak, aby plnily různé funkce. Každou z těchto malých plošek si totiž osídlí jeden druh, čemuž se v ekologii říká ekologická nika. Například pokud na své vlastní zahrádce budete mít jen trávu, zcela určitě se tam bude dařit naší „oblíbené“ trojici. Na té stejné zahrádce ale můžeme vytvořit spoustu různých ploch, vysadit tam ovocné stromy, keře, udělat záhony s květinami, vytvořit zahradní jezírko nebo pítko. Tak zahrada získá úplně jinou podobu a osídlí ji úplně jiní živočichové a zahrada začne žít novým životem. Samozřejmě tam budou i ty druhy, které jsem označila za nechtěné, protože signalizují nezdravou krajinu, ale budou se tam vyskytovat v rozumné míře, která je v pořádku.

Takže když se závěrem vrátím k definici biodiverzity, tedy že se na určité ploše vyskytuje určitý počet druhů, tak je jasné, že na původní travnaté zahradě se vyskytují 3 druhy, ale na té upravené zahradě se šesti různými plochami můžeme nalézt třeba 90 různých druhů, protože nárůst počtu druhů je díky diverzitě plochy několikanásobný. Proto je v krajině diverzita tolik potřeba. Na jedné jednotce plochy by se tedy měla vyskytovat část, která kvete, další, která vrhá stín, a v neposlední řadě i část, která je spojená s vodou. To je základ zdravé krajiny. Pak se na té ploše mohou vyskytovat místa, která přinášejí lidem ekonomický zisk. Mám na mysli zemědělskou nebo industriální plochu anebo plochu výroby, obchodu, služeb a rekreace. Důležité je, aby jedna taková plocha měla více funkcí. To je podstata řešení problémů dnešní krajiny, ale i potíží spojených s územním plánováním, územním rozvojem, kdy nejde jen o to vytvořit plochy určené pro přírodu, ale i plochy určené pro ekonomický zisk a také třeba pro estetiku.

Diverzita je z hlediska krajinné ekologie všelék, který se snažím v rámci své práce nabízet a zakomponovávat do všech projektů, na kterých se podílím.